Jeli pomalu a cestu si zabavili vzájemnými něžnostmi.
Byla to opravdu romantická projížďka, řekli si spoustu milých věcí, které si polibky a doteky dokazovali. Romantické chvíle dostávali Barby s Markem do vášnivých doteků, přesto pořád na romantice založených.
,, Tak co jsi mi chtěl ukázat ", vzpomněla si Barby.
,, Už nic lásko, teď na to nemysli ".
,, Marku…já tě miluji ". Podívala se na něho Barby.
,, A já miluji tebe Barby ". Políbil ji Marek.
,, Ulevilo se mi, bála jsem se, že to tak necítíš, stejně je zvláštní, že se to všechno tak rychle událo ", opřela se mu Barby o rameno.
,, Blázínku, to by nemohlo být jednostranné, já tě vážně miluju a chci být s tebou ". Dal jí Marek ruce, ve kterých držel uzdu, kolem pasu.
,, Nechceš přijít dneska k nám ? Představila bych tě sourozencům, sami mi navrhli, abych tě přivedla a já budu ráda, když tam budeš se mnou ".
,, To nejde ".
,, Proč ne ? Nechtěl jsi jít tancovat, nechceš jít k nám…nechceš je snad poznat…jestli ano tak klidně řekni já…".
,, V tom to není Barby ".
,, Tak v čem to je " ? Nedala se Barby.
,, Nechci ti to vysvětlovat ". Skončil to Marek a Barby neodpověděla.
,, Nechme přece toho, ano " ? Navrhnul Marek.
,, Dobře ".
Už byly daleko, ale i tak si Marek uvědomil, že by to takhle neměl nechat.
,, Lásko, miluji tě, prosímtě nezlob se na mě, za to co jsem ti řekl, ale dej mi trochu času prosím ".
,, A já tebe Marku a pokud se něco děje, doufám, že mi to sám řekneš ".
,, Řeknu, neboj se ", řekl Marek a odhrnul jí vlasy na jednu stranu, vrátil jí něžné polibky, které byly doslova omluvné.
Barby zapomněla na to, co si řekli a byla znovu ve svém ráji, tam kde je jen ona a Marek.
Jezdili po venku několik hodin, ale vůbec jim to nevadilo, jeli pozvolna krajinou, kterou však kvůli očím toho druhého ani nevnímali.
Barby se najednou o Marka celou vahou opřela a Marek si všiml, že usnula. Pohladil ji po vlasech a zatím nad vším přemýšlel.
Tak krásné chvíle s ní, to je jako být v krásné snu. Je mi tak krásně a vím, že jí určitě taky.
Jak se na ni Marek však čím dál víc díval, přicházeli k němu i ty horší myšlenky, které nakonec a bohužel jako v mnoha dalších věcech…vyhrály.
Můžu snad zrovna já být s ní ? Ano šlo by to, milujeme se, ale není to ta pravá láska, když o mně neví všechno. Ale copak může ? Může vědět všechno ? Vím, že kdyby o mně znala celou pravdu, tak že by o mně už neprojevila ani sebemenší zájem. Proč už mi láska nepřeje…a žádná láska není tak silná, aby přežila pravdu. Vždycky, když jsem byl zamilovaný a chtěl jsem té druhé říct všechno, i to vskrytu mé duše, skončilo to. Miluji ji a ona mě. Je to celé nějaké jiné, že by snad ta pravá láska, co člověka potká jednou za život ? Ale co když to zrovna ta pravá není, já jí to povím a jen jí tím ublížím…a jestli něco na světě nejvíc nechci, tak je to ublížit právě Barby. Vidím v tom jediné řešení, skončit to, dokud je čas, i když i teď už je pozdě, moc ji miluji na to, abych ji jen tak nechal a šel dál. Mám však snad na výběr ? Ne, já ne…proč já, Bože proč ?
Ne skončím to, bude to lepší pro ni i pro mě, ale co jí mám říct, jen tak ji probudit a říct, promiň, ale z nevysvětlitelných důvodů to raději skončíme ? Ne to asi ne, to by byla pěkná šílenost. Vím, že je to ode mě asi zbabělé, ale musím dělat jakoby nic, nechat to tak jak to je a až se rozloučíme, už se neozvat. Ztratit se jí ze života, tak jak je to potřeba. Tak jak je to potřeba k tomu, aby byla do budoucna šťastná, protože se mnou by štěstí nenašla. To vím. Nechci jí přidělávat starosti, takže se jen jednoduše vytratím z jejího života a ona zapomene…zapomene na nějakého…chudáka, co by ji nedal to, co by chtěla od života.
Je to tak těžké…Opustit někoho, koho mám v celém srdci nejvíc rád a na koho myslím každou minutu mého života. Jen s ní se cítím jako v ráji, jen ona je pro mě to důležité. A teď mi dochází, že když nebudu mít už ani ji, nemá pro mě smysl tu dál být. Já bez ní nemůžu, nemůžu, ale s ní už taky přece ne, už kvůli ní ne. Je to moje chyba. To já ji tenkrát prvně napsal, to já ji volal a pozval ji do toho kina, kde to všechno začalo. Proč jsem to neskončil už dávno…proč jsem to celé začínal…
Trhá mi to srdce Barby, to přísahám, ale já musím. Jednou budeš ráda, že jsme nepokračovali, že jsem tě nechat volnou a svobodnou.
Je mi hrozně, nemůžu, nechci to udělat, ale musím a udělám. Vím, že ti ublížím, ale pořád to nebude tak hrozné, jako když by jsi zůstala s takovou troskou jako jsem já.
Barby se pomalu probouzela a Marek se podíval do těch jejich krásných, pomněnkových očí. Políbil ji. Byl to polibek na rozloučenou. Dal do něho všechno, co jen mohl dát. Bylo to naposledy, ale Barby nic netušila, jen zůstávala v jeho objetí…
Seskočila z koně u zastávky, s tím, že pojede domů, protože ještě měla nějaké povinnosti. Chtěla, aby ji Marek doprovodil, ale řekl jí, že ještě musí vrátit koně, ale že má klidně jet. Nasedla do autobusu a Marek jí z koně zamával.
Barby byla šťastná, usmívala se a Marek taky, ale v jeho úsměvu, už nebylo to pravé štěstí.
Díval se za autobusem a věděl, že už Barby nemůže dál vídat.
Barby přijela domů a všechno vyprávěla Jimmymu s Paddym, kteří seděli ještě ve studiu a pomáhali jí s novou písničkou. Podrobnosti si však nechala pro Maite, která za ní večer přišla do pokoje. Barby jí všechno řekla a Maite to s ní probírala. Obě se smáli a byly spokojené.
Když večer Barby ležela pod peřinou, vzala si mobil, že zavolá ještě Markovi.
Volala, ale mobil nikdo nezvedal…Pořád nic…Když volala znovu, byl už mobil vypnutý.
Co to má znamenat…? To…se mnou nechce mluvit ?
Pochopila bych, kdyby ho neměl u sebe a nezvedal to, ale to, že si ho vypnul…tak to ho asi někde po ruce má, ale proč mi to potom nezvedá…
Že bych udělala něco špatně ? Ale nic se přece…Bylo nám tak krásně…zavřela Barby oči a vybavila si Markovi polibky.
Pak se ale myšlenkami vrátila k tomu zatracenému telefonu.
Zkusila ještě zavolat, ale mobil byl pořád vypnutý.
Mohl se mu přece klidně vybít, tím, že jsem mu volala mu mohla dojít baterka úplně a on ho třeba právě nemá u sebe, aby ho zapnul…jistě, tak to určitě bude.
Zavolám mu ráno. Už se těším až ho zase znovu uvidím…políbím…obejmu…
Barby pomalu nad těmi myšlenkami usnula.
Marek se kolem druhé ráno vzbudil. Zapnul si, schválně vypnutý mobil a smazal ztracené volání od Barby.
Vím, že trápím lásko moje, ale jinak nemůžu, rád bych, abys to pochopila, ale to nejde, je mi všechno tak líto.
Marek si dál všechno znovu probíral a přesvědčoval se, že udělal správně.
Myslel na všechno, na jejich první schůzku, an to jak se poznali, na dnešní vyjížďku na koni, na její polibky…ach ne…nemůžu na ni přece pořád myslet…
Ale nešlo to, myslel na ni dál, i přes to, že nechtěl. Miloval ji, Ať si to připouštěl, nebo ne, bylo to tak…nad tím vším Marek usnul, aniž by si uvědomil, že má zapnutý mobil stále v ruce…